Uprchlická krize v Maďarsku – zemi, kde se protimigrantské nálady rozdmýchávají shora

Language
čeština
Date
June 11, 2022
Author
Árpád Kocsis
Tags
refugees
www (1)

V české debatě působí polarizujícím způsobem reakce na příjezd několika tisíců ukrajinských Romů na české území. Stejné diskuse ovšem vede i maďarská společnost a je poučné tyto situace srovnávat.

„Dejte mi prosím pět minut, jen se osprchuju. Není mi moc dobře. To se mi stává vždycky, když tam jdu,“ říká do telefonu Tibor Jónás, kterého jsme poznali přes iniciativu 1 Maďarsko (1 Magyarország Kezdeményezés).

Tibor sleduje osudy uprchlíků přicházejících z Ukrajiny od 24. února, kdy začala ruská agrese na Ukrajině. Téměř každý den dokumentuje události prostřednictvím livestreamů na Facebooku. Spolu se svou manželkou, která pomáhá anglicky mluvícím uprchlíkům, Tibor pravidelně navštěvuje nejen Záhony, ale i obce ve východním Maďarsku, kde je poskytováno přístřeší uprchlickým rodinám. Když mu redakce Mérce telefonovala, zrovna vyrazili do pohraničních obcí Barabás a Lónya.

Uprchlice má pas, projevuje vděčnost a má hlad. Naproti tomu migrant předstírá, že je někdo jiný, hledá Wi-Fi, prostříhává plot a je hlučný.

Zástupce Zemské romské samosprávy (Országos Roma Önkormányzat) potvrdil informace získané z několika nezávislých zdrojů, že romští uprchlíci přijeli do Záhony ve vagónech, v nichž byli segregovaní od neromských uprchlíků, dostalo se jim jiného zacházení v místech dočasného ubytování a byli neustále kontrolováni, zatímco neromské příchozí nechávaly orgány bez podobných kontrol. Většina z nich se raději na Ukrajinu vrátí hned, jak to bude možné, než aby zůstávala v Maďarsku. „Vůči romským uprchlíkům tady mají lidi předsudky,“ vysvětluje Tibor, když si později zase voláme. A tyto předsudky mají svou historii.

Uprchlíci, migranti, „dávkoví migranti“, žadatelé o azyl

Na první pohled by se mohlo zdát, že se od začátku války na Ukrajině přístup maďarské vlády k uprchlíkům radikálně proměnil. „Žádný uprchlík, který přijede z Ukrajiny do Maďarska, nezůstane na holičkách,“ prohlásil začátkem března premiér v obci Beregsurány, a prokázal tak ohromující změnu rétoriky. Bylo oznámeno, že o uprchlíky bude postaráno po dobu tří měsíců. Ti, kteří nemají v Maďarsku kontakty, dostanou dočasné ubytování, a firmy zaměstnávající uprchlíky obdrží státní dotace, jež nově příchozím pokryjí náklady na cestu a ubytování. Podnikatelský duch, který všechno zredukoval na společného ekonomického jmenovatele, aby mohl migranty integrovat do výroby, se na tuhle návnadu okamžitě chytil. Přestože se nezdá, že by příchod uprchlíků vyřešil „nedostatek pracovních sil“, národní hospodářství bylo na výzvu připravené. Jde o úplně jiný narativ než ten, který jsme slyšeli v roce 2019 o „bílé, křesťanské pracovní síle“, a který se o využití migrantů nezajímal.

Rétorická akrobacie vlády nicméně vyžadovala, aby se posílil význam rozdílu mezi migranty a uprchlíky, přestože ve skutečnosti tak výrazný není. To se však nestalo poprvé v roce 2022, nýbrž už před volbami roku 2018. Zákon označovaný jako „Stop Soros“ (navržený vládní stranou během kampaně a schválený po následném vítězství, jež jí zajistilo dvoutřetinovou většinu) k tomu připravil půdu, když postihoval neziskové organizace založené za účelem pomoci uprchlíkům. Podle tohoto zákona se z migrantů stávají „dávkoví migranti“, zatímco uprchlíci jsou vnímáni jako pronásledované osoby. Ti první jsou „ilegální“, zatímco těm druhým lze „místně“ pomáhat v rámci oficiálního programu Maďarsko pomáhá. Před rokem 2018 tento rozdíl nebyl dost patrný na to, aby byla myslitelná nenávistná kampaň vůči uprchlíkům pobývajícím u Balatonu.

Současně je však koncept imigranta v podstatě nejasný, neboť není v mezinárodním právu formálně definovaný. Pokud se na něj podíváme z hlediska pomoci a pohostinnosti, rozdíl je bezvýznamný. Nehraje roli, zda člověk utíká před dopady klimatické změny či války nebo kvůli tomu, že ve své zemi nemá možnost se nadále uživit. To nicméně v případě vládního slovníku neplatilo. Do maďarského jazyka byl vložen výraz „migrant“, a přestože pro ty, které označoval, znamenal zavřené hranice, pojem samotný se užíval zcela volně. Rozlišení přitom vyplynulo z banální shody okolností – šlo o náhodnou poznámku náměstka ministerstva zahraničí, který hovořil o 1 300 uprchlících. Rozlišování mezi „dávkovými migranty“ a uprchlíky se uplatnilo i během venezuelské krize roku 2019. „Uprchlíci nejsou jako migranti, protože na rozdíl od nich zaklepou na dveře,“ uvedl premiér. Jako by snad uprchlictví bylo otázkou etikety.

Tytéž argumenty zaznívají i v souvislosti s ukrajinskými uprchlíky a uprchlicemi. Uprchlice má pas, projevuje vděčnost a má hlad. Naproti tomu migrant předstírá, že je někdo jiný, hledá Wi-Fi, prostříhává plot a je hlučný. Poněkud propracovanější argumentace stála na tom, že v roce 2015 migranti proudili z větší dálky a cestou procházeli přes několik zemí považovaných za bezpečné. Dnes jsou to právě Polsko, Slovensko a Maďarsko, které jsou pro ukrajinské uprchlice a uprchlíky nejbližšími bezpečnými zeměmi. To samozřejmě implikuje předpoklad, že ti, kdo jsou tonoucímu nejblíž, by měli umět plavat.

Praktiky příliš drsné i na Frontex

Takové paušalizující odsudky uprchlíků ovšem neobstojí. Abychom situaci pochopili, musíme se opět podívat na události roku 2015. Pro většinu příchozích tehdy Maďarsko nebylo cílovou zemí a prakticky všichni, kterým se podařilo požádat o azyl, následně pokračovali do západní Evropy. Diskurs namířený proti Bruselu, Sorosovi a „promigrantským neziskovkám“ i národní diskuse a referenda propagující obraz „země v obležení“ a „pevnosti Evropa“ vedly na jednu stranu k tomu, že v maďarské populaci byl tento problém vnímán značně zveličeně, současně ale tento narativ zastíral rozklad azylového systému.

Už koncem roku 2015 vláda uzavřela přijímací zařízení v Debrecínu, do té doby největší v zemi, dále omezila integrační podporu pro uprchlíky a ztížila podávání žádostí o azyl. Jak v souhrnné zprávě za rok 2017 informoval výzkumný institut Political Capital, po roce 2016 bylo možné odevzdávat žádosti o azyl pouze v tranzitních zónách v obcích Röszke a Tompa. Zpracování trvalo několik měsíců a drtivá většina žádostí byla zamítnuta: v roce 2016 získalo status uprchlíka 154 žadatelů z 29 400, v roce 2017 pak 106 ze 3 400. V roce 2020 byla činnost tranzitních zón přerušena.

Provoz tranzitních zón byl od počátku problematický. Evropský soudní dvůr rozhodl, že zadržování uprchlíků včetně nezletilých po dobu až tří let bylo protizákonné. Po dobu existence tranzitních zón bylo doloženo 26 případů, kdy policie zadržované trýznila hladem. Kvůli incidentům na hranicích a ilegálním deportacím se i Frontex (Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž), tedy instituce, která nejedná zrovna v rukavičkách, rozhodl z Maďarska stáhnout.

Ploty s ostnatým drátem a institucionálně posvěcené hladovění bylo pro maďarskou uprchlickou politiku po roce 2015 charakteristické. Ta se stala čistě záležitostí vynucování práva, po patové situaci policie v Röszke začala v některých rysech připomínat činnost tajné služby. Narativ odkazující na bezpečnost a rétorika založená na nevraživosti se snažily zamaskovat skutečnost, že o jakoukoli ochranu v Maďarsku žádalo čím dál méně uprchlíků, a to zejména po březnu 2016, kdy EU zadala řešení uprchlické problematiky Turecku. V roce 2018 bylo podáno jen 671 žádostí a v roce 2019 dokonce pouze 500.

Uprchlická agenda bez uprchlíků spolu s migrační krizí neobhajitelně pokračují už sedm let – a zcela se zaštiťují aktem „nelegálního překročení hranic“. Počet případů „překročení hranic“ přitom na srbské hranici údajně vzrůstá, zatímco v Srbsku zůstává od roku 2015 beze změny.

Dvojsmysly a mlžení

Uprchlická krize způsobená válkou na Ukrajině, která začala 24. února 2022, tak zastihla Maďarsko a jeho azylový systém zcela nepřipravené. Čísla vypovídají jasně: v zemi zůstal jediný uprchlický tábor ve Vámosszabadi, který má kapacitu 300 osob. Situaci zhoršuje i rozklad sítě sociálního zabezpečení během uplynulých patnácti let, který nepříznivě dopadá zejména na ty uprchlíky, kteří nemají v Maďarsku kontakty ani dostatečné zdroje, nemohou se o sebe postarat a nezbývá jim než se spolehnout na pomoc státu. Nově příchozí nemohou příliš počítat ani se zdravotnictvím, které je už tak podfinancované a přetížené, a navíc ho zpustošila covidová pandemie. Romský aktivista Márió Kiss uvedl v rozhovoru pro kanál Partizán, že pomoc uprchlíkům komplikuje hlavně „administrativa maďarského státu“.

Orbánův režim nazývaný jako „Národní řád spolupráce“ („Nemzeti Együttműködés Rendszere“ – NER) vznikl v Maďarsku v roce 2010 a vždy se vyznačoval dualitou. Jedna věc se říká, ale něco úplně jiného se dělá. A zdaleka nejde jen o běžné mlžení. Naopak jde o základní modus operandi, jímž systém prosazuje vlastní kontranarativ a vyřazuje ze hry kritiku. Současná uprchlická krize nepředstavuje žádnou výjimku. Ačkoliv vláda poskytuje podporu větším humanitárním organizacím prostřednictvím programu Maďarsko pomáhá, jako nezbytná se ukazuje práce menších organizací. Přestože uprchlíci mají ze zákona přístup k lékařské péči zdarma, realizuje se to jen stěží i vzhledem k tomu, že ve více než 1 600 městech a obcích není dostupná ani lékárna. Vláda pomáhá uprchlíkům, ale veřejnoprávní média jsou součástí zavádějící komunikace o příčinách uprchlické krize.

K přicházejícím uprchlíkům stát stále přistupuje jako k problému vymáhání spravedlnosti. Dalším zdrojem zmatků je skutečnost, že azylová práva pro občany ze Zakarpatské Ukrajiny s dvojím občanstvím byla uznána a zaručena pouze na dva týdny po začátku války. Místo statutu uprchlíka může být těmto příchozím udělena pouze dočasná ochrana na dobu nejdéle jednoho roku. Dlouho bylo možné o azyl žádat pouze z Kyjeva, protože tvrdá azylová pravidla se vztahovala i na Ukrajinu. Status žadatele o azyl, který zatím nebyl zaveden, mnoho lidí neláká: z 429 tisíc uprchlíků, kteří se do Maďarska dostali před 21. březnem, se v zemi usadilo a formálně o azyl požádalo jen 4 400. Pouze každý stý člověk tedy získal ubytování prostřednictvím státu, ostatní buď našli bydlení s pomocí místních lidí, nebo se rozhodli vrátit do své domoviny zmítané válkou.

Přesto 4 400 lidí za jediný měsíc znamená třikrát více lidí, než kolik mělo Maďarsko pojmout v roce 2016. Tehdy šlo o 1 294 uprchlíků, o jejichž osudu rozhodlo referendum. Dnes Evropa stojí tváří v tvář uprchlické krizi, jakou nezažila osmdesát let: na nádraží Nyugati denně přijíždí více lidí, než kolik jich tehdy potřebovalo přístřeší.

Mezi příchozími jsou romské rodiny ze zakarpatských oblastí, které čelí vícero problémům. Současně na ně dopadá rasistická „protimigrantská“ politika, která jim přisuzuje negativní atributy kvůli barvě pleti, kulturní rozdíly vysvětluje etnicitou a rasové a etnické rozdíly prezentuje jako neměnnou záležitost. Romky a Romové jsou navíc vystaveni místním hluboce zakořeněným předsudkům. Neodpustitelný podíl odpovědnosti za tento jev nese maďarská vláda a od roku 2015 čím dál více i „provládní média“, která se v podstatě stala součástí vládního aparátu a svým přístupem normalizují a zlehčují rasovou diskriminaci.

Nástupiště 10

Bereme tašku, která patří uprchlické rodině, a spěcháme na autobus. S Alexem jsme se potkali na nádraží Nyugati, kde na poslední chvíli předával informace rodině, jež se chystala k odjezdu. Když autobus do Würtzburgu vyráží z parkoviště, Alex nám vypráví, že do Maďarska přišel z Ukrajiny před pěti lety. Pracuje v továrně Samsung v Gödu, ale kdykoliv mu to čas dovolí, navštěvuje nádraží Nyugati a jako dobrovolník pomáhá uprchlíkům. Práce je tady víc než dost: v osm hodin ráno přijíždí vlak ze Záhony, dalších 300 lidí má přijet od ukrajinské hranice v poledne a další uprchlíci přijíždějí i z letiště.

Alex patří k tlumočníkům, kteří pomáhají humanitárním organizacím, církvím i samostatně působícím aktivistům, kteří se usídlili na chodbě nádraží Nyugati i před ním. Plní funkci prostředníka mezi policií a uprchlíky, koordinátory autobusů mířících do Německa a jejich cestujícími, humanitárními organizacemi a lidmi vystupujícími z vlaků.

To, čeho jsme dnes v Nyugati svědky, by bylo před 24. únorem nepředstavitelné. Na přeplněném nádvoří vidíme protestující studentstvo budapešťské střední školy po boku Federace maďarských židovských obcí (Mazsihisz). V úzké chodbě potkáváme evangelický Sbor víry, Červený kříž i pomáhající z protestantské reformované církve – snadno rozpoznatelné díky zeleným tričkům a bundám, a charitativní službu maltézského řádu. Iniciativa 1 Maďarsko, organizace Migration Aid a pár dalších aktivistických skupin se dělí o společnou kóji. V davu se objevují i Svědkové Jehovovi a naproti nádraží jsme potkali několik zástupců recesistické Strany maďarského dvouocasého psa.

Organizace Migration Aid byla založena roku 2015 a čelila už řadě útoků ze strany vlády. Čelí jim dodnes. Před několika měsíci musela organizace titulovaná jako „Sorosovci“ prokazovat, že nepředstavuje „národní bezpečnostní hrozbu“, přestože je od roku 2015 neustále v kontaktu s Úřadem pro ochranu ústavy, jehož prostřednictvím získala povolení ke vstupu do tranzitních zón – což nebylo umožněno ani médiím.

„Je pro mě hrozně těžké vyrovnat se s tímhle dvojím metrem,“ líčí Gabriella Herczog, která byla v roce 2015 členkou Migration Aid a nyní koordinuje iniciativu asi 20 lidí. „Mně šlo vždycky o to, že pomáháme lidem. Bez jakékoliv diskriminace,“ odpovídá na otázku, jaké vidí rozdíly oproti uprchlické krizi roku 2015.

Gabi – jak ji oslovují kolegyně a kolegové – vysvětluje, že podpora ze strany veřejných institucí je mizivá. Obzvlášť patrné je to v pohraničních obcích, kde většinu práce zastávají dobrovolníci. Jako první nám podrobněji vyprávěla o tom, že dárci dělají výjimky. Podle ní se několik romských rodin vrátilo do Zakarpatí, protože podmínky jejich přijetí nebyly vyhovující. Mnozí dárci například stáhli nabídku ubytování, když zjistili, že by bydlení poskytovali romským rodinám. Dočasné příbytky, které jim byly nabídnuty, se ukázaly jako nevhodné.

„O Maďarsku to mnohé vypovídá, když se někteří uprchlíci po pár dnech raději vracejí zpátky na Ukrajinu zmítanou válkou,“ uvedla Gabi pro Mérce. Všímavější stát by byl podle všeho schopen vyhnout se problémům s některými dárci, kteří svěřeným uprchlíkům ztrpčovali život. V den, kdy jsme navštívili nádraží Nyugati, situace působila tak, že dobročinné aktivity jsou koordinované. Členové organizací, s nimiž jsme hovořili, nám sdělili, že vytvořili neformální fórum, jež je nezávislé na Charitativní radě – tu tvoří šest organizací, z nichž každá dostala od vlády dotaci ve výši 500 milionů forintů.

Uprchlíci, kteří přijíždějí vlakem, napřed dostanou jídlo a občerstvení na desátém nástupišti. Nástupiště vede z nádražní haly ven, kde příchozí dostávají informace o dočasném ubytování nebo možnostech další cesty. Na stěnách i dveřích jsou přes plakáty Maďarských státních drah nalepené ručně psané informační letáky. Přijetí uprchlíků probíhalo hladce, jediné vyrušení způsobil štáb Hír TV, který odstrkoval lidi pryč, když si točil reportáž o provizorním „humanitárním centru“.

Kdo že tady rozkrádá?

Podle některých indicií je poznat, že situace taková nebyla od začátku uprchlické krize. Především nedostačující prostředky bylo možné jednoduše vyřešit tak, že by je poskytl stát. Sándor Újhelyi, zakladatel a tlumočník Migration Aid, připomněl, že v prvních březnových týdnech na nádraží Keleti ještě nebylo zázemí pro osobní hygienu ani kojení. Nebylo možné vyměnit si ukrajinskou měnu na forinty či eura a tisíce lidí musely využívat jednu placenou toaletu. Složky záchranného systému vozily uprchlíky na místo dočasného ubytování vzdálené sto kilometrů i v případě, že měli tito lidé dál pokračovat v cestě a využili ho jen na jediný den, zpáteční cesta jim přitom nebyla zajištěna.

Alespoň částečnou úlevu přinesla noclehárna v Madridské ulici, kde může bez státní pomoci přespat až 300 lidí. Pomohl i dětský koutek vytvořený dobrovolníky, kde mohou trávit chvíle rodiče s (často traumatizovanými) dětmi. Práci za stát odvádějí i skupiny jako Město pro všechny (A Város Mindenkié), asociace Z ulice do bytu (Utcáról Lakásba Egyesület) a nezisková organizace Habitat for Humanity, které spojily síly a poskytují uprchlíkům dlouhodobější ubytování.

Dobrovolníci a pomocníci z řad občanské společnosti museli do půlnoci 20. března z nádraží Nyugati a Keleti odejít, když stát zprovoznil tranzitní přístřeší na stadionu a v koncertním sále, kam byly k pomoci přizvány i zapojené neziskové organizace.

Raději zpět na Ukrajinu

Ne všichni aktéři se dokázali vyrovnat s příjezdem zahraničních studujících z Ukrajiny, kteří často pocházeli z afrických zemí, nebo zakarpatských Romek a Romů, a to zejména v prvních dnech uprchlické vlny. Obzvlášť citlivé to bylo pro uprchlické organizace, pohraniční stráž a policii. Alespoň to tak působí z výpovědí pomáhajících organizací a aktivistů, s nimiž jsme dělali rozhovory. Například Tibor Jónás pro Mérce uvedl, že v Záhony se se zakarpatskými Romy jedná jinak než s neromskými uprchlíky: zatímco ti mohou zůstat ve svém ubytování i přes den, Romům bylo sděleno, že mají z budovy odejít.

„Už když vidíte vlaky, které přijíždějí do Záhony, zarazí vás, že Romové často cestovali v oddělených vagónech.“ Na otázku ohledně diskriminace zareagovala iniciativa 1 Maďarsko následovně: „Příležitostně docházelo k případům, kdy policie v Záhony obtěžovala romské matky tím, že musely opakovaně předkládat doklady, přestože už je ukazovaly při přechodu hranic.“

Podle iniciativy 1 Maďarsko, jejíž aktivisté dorazili na hranice už pár dnů po vypuknutí války, vzbuzuje jednání policie u rodin strach. Aktivisté proto neměli vždy odvahu a možnost se o romské příchozí postarat. To je jedním z důvodů, proč se například 40 uprchlických rodin z ukrajinské hranice 14. března vrátilo, protože se jim nedostalo adekvátní péče. Márió Kiss, aktivista a politik odpovědný za romskou agendu hnutí Maďarsko pro všechny v župě Szabolcs-Szatmár-Bereg, v rozhovoru pro Mérce řekl, že toho dne se někteří lidé vrátili z Budapešti zpět, protože se jim na nádraží nedostalo vůbec žádné pomoci. O tomtéž informovala i média Szabad Európa (RFE / RL) a 24.hu.

„Po romských uprchlících, kteří přijedou do Budapešti, téměř vždy chtějí doklady, zatímco po těch neromských nikoliv. Na druhou stranu se stávalo, že někteří chudí lidé v Budapešti – romského i neromského původu – žádali pomáhající organizace o jídlo. Dobrovolníci to řešili tak, že informovali policii, čí doklady má kontrolovat,“ napsala iniciativa 1 Maďarsko v reakci na náš dotaz, jak to vypadalo v budapešťských místech pomoci.

Podobné zkušenosti má i Adam, který nepracuje v žádné z pomáhajících organizací a na nádraží Nyugati vypomáhal jako dobrovolník. V dopisu určeném naší redakci 8. března napsal: „Podle mých zkušeností se stávalo, že mnoha zakarpatským Romům kontrolovali humanitární pracovníci a dobrovolníci (včetně mě) pasy, ale nebylo to bez precedentu a nedělo se to nespravedlivým diskriminačním způsobem. Během několika hodin na nádraží Nyugati se ukázalo, že několik početných zakarpatských romských rodin se k pultu s pomocí vracelo vícekrát. Napřed přišla celá rodina, později jen jedno dítě nebo rodič a žádali o jídlo nebo hygienické potřeby. Někdy si je brali bez ptaní a v některých případech si vzali větší množství, než by rodina v danou chvíli nutně potřebovala. Několikrát jsme je upozornili, že na jednu osobu například připadá jen jeden deodorant nebo šampon, což některé zjevně romské rodiny ze Zakarpatí ignorovaly.“ Adamovi ani jeho kolegům tento postup nebyl příliš příjemný, vycházel však z toho, že „dostupná humanitární pomoc a dary jsou omezené.“ Jak ovšem zdůraznil, v některých případech to bylo ponecháno na uprchlících a „bylo by absurdní tvrdit, že všichni Romové na nádraží Nyugati byli diskriminováni.“

Zneužívání pomoci?

Když jsme 11. března navštívili nádraží Nyugati a Keleti, žádné takové jednání jsme nezaznamenali. Jeden z humanitárních aktivistů, s nímž jsme mluvili, uvedl, že pokud se někdo opakovaně vrací pro dary, upozorňují na to policii. Když jsme se na možné „zneužívání“ ptali přítomných členů Maďarské reformované církve, která pomáhá uprchlíkům na devíti různých místech v zemi, odpověděli: „Viděli jsme ve frontách na dary i jiné potřebné než ty, kteří utíkají před válkou.“ Jak ovšem zdůraznili, jako dobročinná organizace nemohou po nikom chtít doklady: „Promluvili jsme s nimi a snažili jsme se jim vysvětlit, že v současné situaci jsou lidé, kteří potřebují pomoc urgentněji.“

Informace o diskriminaci se dostaly i do zahraničních médií. V New York Times se objevila zpráva, že romští uprchlíci na Nyugati musí předkládat doklady a mají horší přístup k potravinám. Policie to popřela. Budapešťské policejní oddělení ve svém prohlášení informovalo, že „policie poskytuje pomoc uprchlíkům z Ukrajiny bez jakýchkoli předsudků.“

Budapešťské policejní ředitelství (BRFK) na náš dotaz uvedlo, že „pomáhající organizace nahlásily policii několik takových případů zneužívání“ a že „ve všech takových případech byly podniknuty kroky.“ Nevedou ale evidenci například u provedených kontrol totožnosti. Policie zdůraznila, že není zapojena „do rozdávání darů“. Zatímco BRFK uvedlo, že „zajišťuje na nádražích zvýšenou přítomnost kvůli pomoci uprchlíkům“, Národní policejní ředitelství (ORFK) ve své odpovědi konstatovalo, že „v místech poskytování pomoci není zajištěna trvalá přítomnost policie.“

ORFK dodalo: „V současnosti jsou v zemi dvě dočasná uprchlická centra, a to v obcích Fehérgyarmat a Cigánd. Na těchto místech působí policie, složky záchranného systému a Národní ředitelství cizinecké policie.“ Naproti tomu na dalších místech „se počty policejního personálu liší v závislosti na aktuálních úkolech.“ ORFK i BRFK nám dodaly záznamy o tom, kdy policisté zasahovali v případech „týkajících se zneužívání pomoci“.

Jak se mezi uprchlíky vytváří rozdíly

Pozoruhodné jsou zejména dvě z těchto situací. Policie v citovaném záznamu uvedla: „Někteří lidé se dokonce vydávají z Budapešti na venkovská nádraží a následně se do hlavního města vracejí, aby si mohli v místech poskytování pomoci opakovaně vyzvedávat darovanou pomoc.“ Aktivisté, kterých jsme se dotazovali, nic takového nepotvrdili, a odporuje to i našim zkušenostem: kdyby někdo opravdu chtěl „zneužívat pomoc“, nemusel by se vydávat vlakem z Budapešti na venkov a zase zpátky.

Po celou dobu jsme nicméně pozorovali velmi intenzivní přítomnost policie. Zatímco úloha běžných policistů spočívala v tom, že evidovali počty přijíždějících uprchlíků a ochotně nás navigovali, pořádková policie působila už jen svou přítomností a vzhledem velmi zastrašujícím dojmem. S jejími příslušníky bylo obtížné komunikovat a na nádraží Nyugati přistupovali i k příjezdu pravidelného vlaku z východní hranice, jako by šlo o služební tajemství.

Zajímavou perspektivu přináší čtení oficiální komunikace označené „Dary pro uprchlíky jsou rozkrádány“, která k obsahu dobročinných sbírek přistupuje jako k soukromému vlastnictví, nikoliv jako k pomoci pro potřebné. V každém případě budapešťské policejní ředitelství zahájilo postup proti „rozkradačům“ kvůli údajné „majetkové trestné činnosti“, což velmi jasně odráží způsob uvažování státu.

I v případech, kdy k nějakému „zneužívání“ darů vybraných občany pro uprchlíky docházelo a některé pomáhající organizace se obrátily na policii, aby zjednala nápravu, diskriminaci nelze jednoznačně posoudit týmiž měřítky. Podle zkušenosti pomáhajících organizací se nejednalo o běžnou praxi a poté, co se na nádražích v Záhony a Budapešti objevili romští aktivisté, policie přestala zvýšené kontroly provádět.

Nicméně policejní praxe ustavičných kontrol zakarpatských Romů, o níž různé zdroje a záznamy svědčí, je závažnou skutečností. Tímto jednáním stát činí jasné gesto. Je však důležité zdůraznit, jaké za tím stojí důvody – přestože se totiž diskriminace projevuje v individuálních úkonech, poukazuje na širší zaujatost: desetiletí politické praxe vedou k tomu, že se dělají rozdíly mezi různými uprchlíky. Rozhodně nestačí, když policie natočí propagační video o tom, jak vlídně se k uprchlíkům chová.

Z deště pod okap evropské krize

Tato diskriminace vůči některým skupinám uprchlíků se ještě zhoršila po roce 2015. Uprchlické vlny let 2022 a 2015 pojí společný rys: společnost se zmobilizovala a nabídla pomoc. Vládě trvalo mnoho měsíců, aby rozpoutané síly odklonila a zvrátila: uzavřela jižní hranici, postavila ploty s ostnatým drátem a systematizovala xenofobii a paranoiu.

Neměli bychom přehlížet ani to, že si postupy vlády osvojila i opozice. Kandidát na premiéra za alianci Společně pro Maďarsko (Egységben Magyarországért), jejíž strategie spočívala ve vystupování proti vládním stranám, si v listopadu neodpustil příspěvek do diskuse o migraci. Róbert Lengyel, opoziční expert na domácí dění a spravedlnost, kriticky hodnotil činnost ministerstva vnitra, vedeného Sándorem Pintérem, a velkoryse při tom opomněl, že v roce 2019, kdy byla oblast romské inkluze zahrnuta pod ministerstvo vnitra, znamenalo to degradování politiky týkající se Romů na pouhé vymáhání práva.

Situace v Maďarsku samozřejmě není ojedinělá. Jde o odkaz hluboké evropské krize, kdy například Velká Británie na pozadí rétorického aktivismu Borise Johnsona dělá všechno proto, aby Ukrajincům co nejvíce zkomplikovala vstup do země – ať tím, že nezveřejňuje, kde najít většinu míst s možností zažádat o vízum, nebo tím, že ta ohlášená uzavírá. Do Polska byl například delší dobu upírán vstup africkým studentům z Ukrajiny.

Okamžitě po vypuknutí války na Ukrajině prohlásil Éric Zemmour, jeden z kandidátů na francouzského prezidenta, že nepodporuje příchod ukrajinských uprchlíků do Francie, protože by to podle něj mohlo ohrozit stabilitu země. V návaznosti na vlnu nevole ze strany veřejnosti své tvrzení korigoval a uvedl, že příchod Ukrajinců vítá, ale nesouhlasí s příchodem Arabů.

Přítomnost romských humanitárních pracovníků je základ

Doufejme, že tentokrát gesta solidarity překonají projevy pomoci, s jakými jsme se setkali v roce 2015. Nezbytnou podmínkou pro to, aby se to podařilo, bude vstřícný přístup center pomoci a dočasného ubytování k práci romských aktivistek a aktivistů. Benjámin Rézműves, zakládající člen iniciativy 1 Maďarsko, pro Mérce uvedl, že „je důležité tady být, protože z Ukrajiny přicházejí uprchlice a uprchlíci romského etnika. Na základě vzhledu nejsou vnímaní jako uprchlíci a musí čelit anticiganistickým předsudkům se všemi negativními důsledky. Prvních několik týdnů proběhlo ve znamení chaosu, maďarský stát a jeho instituce se příliš nezapojovaly, nepočítáme-li zásahy policejních složek. Ale i pomáhající organizace si udržovaly určitý odstup.“

Iniciativa 1 Maďarsko samozřejmě nepopírá, že dobrovolníci jsou ochotní pomáhat. Jak ovšem doplňují, „anticiganismus v Maďarsku ovlivňuje i některé dobrovolníky. Byť jsou přijíždějící Romové také válečnými uprchlíky, pořád jsou někdy vnímáni jako druhořadí občané.“

Dále iniciativa zdůraznila: „Přítomnost romských humanitárních pracovníků je základ. Tím se podaří navázat fungující vztahy mezi pomáhajícími a romskými uprchlíky a zabrání se potenciální diskriminaci nebo nedostatečnému poskytování pomoci.“

Na nádraží Nyugati se otevírají dveře jednoho z vlaků a vzápětí z nich vykukuje chumel dětských hlav. Vystupování z vlaku jim trvá dlouho – napřed po schodech sestupují ženy, potom jedno dítě po druhém berou do náručí a pokládají na peron a nakonec zavazadla. „Děkujeme!“ volá nejstarší z žen na jednoho z dispečerů a ten jí odpoví mávnutím.

„Vrátíme se na Ukrajinu,“ říkají některé z žen, ke kterým přicházíme na nástupiště. Noc strávily ve vlaku a teď čekají na nejbližší spoj směrem na východ. Vysvětlují, že jejich manželé nesměli přes hranici a ony tady nemůžou zůstat. Jedno z dětí tiskne plyšového medvídka a ptá se na naši práci, když vidí, jak si zapisujeme, co nám jeho matka a další ženy říkají. Ani jedna z nich nechtěla uvést své jméno, přestože by to bylo velice důležité.