Hrůzy války, které se odehrávají na Ukrajině se odrazily i v mezinárodní debatě o tom, jak by měla na konflikt levice reagovat. Levice by měla principiálně podpořit ukrajinský odpor proti okupaci, zároveň ale nezapomínat, že je to mezinárodní režim vzájemné mocenské konfrontace, který nás přivedl k válce.
Z východní Evropy zaznělo několik hlasů, které viní západoevropskou a americkou levici z přezíravého postoje a z ideologické slepoty. Mezi nejhloupější z nich patří text Zosii Brom, o řád lepší už je pak článek Volodymyra Arťjuka. V podobném duchu vyšly i dva články u nás. Praktickým důsledkem této roztržky pak bylo rozvázání spolupráce mezi polskou stranou RAZEM a hnutím DiEM25. Razem ve svém zdůvodnění tvrdí, že se hnutí nedostatečně postavilo za ukrajinskou svrchovanost. DiEM25 sice jednoznačně odsoudil invazi, ale podle polské strany to bylo nedostatečné a sám Varufakis, jakožto zakladatel a nejznámější postava hnutí, požaduje neutralitu Ukrajiny. Přes nesouhlas s tímto postojem je rozhodnutí Razem podle mého vážná politická chyba. Tu se strana sice snaží napravit organizováním vlastní sítě levicových stran ve Střední a Východní Evropě, ale jak s povzdechem dodávají, bez západní levice se neobejdou. Navíc v situaci tak napjaté, a tak nebezpečné pro celé lidstvo, by bylo správnější hledat společné body, a ne ty rozdílné.
Odpor proti invazi
Jedna věc je ale jasná. Tím je odpor proti Putinově válce. Jeho režim není pro nikoho, kdo se hlásí k levici, ničím víc, než neoliberalismem propojeným s vládou oligarchů a extrémní formou velkoruského šovinismu a rasismu. Proto podle mého soudu není těžké odsoudit invazi na Ukrajinu stejně jako bylo samozřejmé odsoudit invazi do Iráku. Ano, na světě jsou části levice, které považují Rusko za sub-imperialistickou zemi, nebo dokonce tvrdí, že existuje jen jedna imperialistická země, a tou je USA. Ale tyto proudy jsou marginální. Jejich hlas však zaznívá zejména kvůli tomu, že jsou vhodným doplňkem ruské informační války, proto, že liberální elity ve Střední a Východní Evropě je rády využívají k útokům na levici jako takovou.
Postoje této levice se shrnují pod pojem campismus, z anglického camp, tábor. Tento postoj je shodný s českým příslovím „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Tedy všechny akce, které jsou namířeny proti, či nějak škodí americké hegemonii, jsou vítány, i kdyby je provádělo Putinovo Rusko, nebo hyperkapitalistická Čína, popř. jejich spojenci jako Írán, Sýrie atd. Bohužel, tento způsob anti-imperialismu se opravdu nedá nazvat jinak, než „anti-imperialismus idiotů“.
Putinův režim provádí invazi v rozporu s mezinárodním právem a analogie s Irákem dá odpověď na to, jak se stavit k ukrajinskému odporu. Všichni na levici jsme podporovali odpor Iráčanů proti americké invazi. Bylo naprosto správné chtít porážku americké armády, ne proto, že bychom si s radostí mnuli ruce nad mrtvými Američany, ale protože porážka vojenská by předznamenala porážku politickou. K oběma nakonec došlo, byť to trvalo dlouho a výsledky byly o mnoho krvavější. Američané se z Iráku stáhli, z jejich „vývozu demokracie“ povstal ISIS, a tažení G. W. Bushe jménem „války proti terorismu“ znamenala vznik největšího protiválečného hnutí od 60. let 20.století.
Podpora iráckého odporu byla kritická, ale bezpodmínečná. Ukrajinský odpor proti agresi si rovněž zaslouží stejný postoj. Vzdor tomu, že nikdo na levici nemá iluze o postmajdanovském politickém režimu na Ukrajině, neoliberalismu, politice škrtů, dekomunizačních aktivitách, přinejmenším velké necitlivosti v otázce menšin atd. Jenže iluze jsme neměli ani v případě Saddámova režimu nebo sil, které se stavěly na odpor americké okupaci. Dnes by tak vítězství ozbrojeného odporu na Ukrajině urychlilo krizi Putinova režimu a doufejme otevřelo příležitost ke změnám. Bohužel vzhledem k vojenské převaze Ruska dojde nejspíše ke kompromisu, kdy budou za cenu mnoho životů garantovány dvě věci: Ukrajina nebude usilovat o vstup do NATO a Doněcká a Luhanská lidová republika se dočkají nějakého statutu autonomie.
NATO a zbrojení je problém
Autoři z řad východoevropské levice měli ve svých výše zmíněných textech potřebu zdůraznit, že západní levice projevuje nedostatek empatie pro utrpení a nedostatek zásad v obraně suverenity Ukrajiny tím, že konflikt pojednává jako výsledek dlouholetého jednostranného rozšiřování NATO. Například Martin Vrba ve svém text tvrdí, že „je už tak definitivně zjevné, že je to právě Putin, kdo je nejsilnějším argumentem pro samotnou existenci NATO… Válka na Ukrajině v tomto ohledu představuje významnou lekci i pro část levice a progresivních kruhů u nás i na západě, která kladla důraz na chyby a zločiny NATO do takové míry, že nad Putinovým imperialismem přivírala oči a mnohdy jej chápala jako legitimní obranu ruských zájmů před expanzí Severoatlantické aliance. Taková zjednodušená pozice je už nadále nevěrohodná, neudržitelná a nelze ji ani při nejlepší vůli brát vážně.“ V tom se shoduje s polskými Razem a jim podobnými. Problém je samozřejmě v tom, že Putin a jeho chování nespadlo z měsíce a odehrává se v mezinárodní realitě, která je dominovaná systémem institucí, které udržují americkou hegemonii. Až do roku 2007 byl Západ přesvědčený, že to takto půjde dál. Když Vladimír Putin ohlásil na bezpečnostní konferenci NATO v Mnichově, že Rusko už nebude dále ustupovat rozšiřování NATO, považovalo to jen pár lidí za zásadní změnu, a ještě méně se zamýšlelo nad tím, jak na to reagovat. Západ byl přesvědčen, že svou převahou (vojenskou, ekonomickou i institucionální) vždy dokáže odradit Rusko od zásadního zásahu do svých zájmů. Válku v Gruzii v roce 2008 vedl Putinův režim proti výrazně menší a slabší zemi, navíc s obskurním představitelem Saakašvilim, který svým proamerickým lokajstvím překonává i mnoho středo a východoevorpských politiků (mimochodem pojmenoval hlavní třídu vedoucí z Tbilisi na mezinárodní letiště po G. W. Bushovi). A Putin ji obhajoval podobně jako dnes na Ukrajině, ochranou místních menšin. Tedy údajně humanitární mise, která měla zajistit bezpečnost a lidská práva – stejně jako to na mnoha místech dělal a dělá Západ. A fungovalo to. Pokud k tomu přidáme zavírání očí nad o něco starší „policejní“ misi v Čečensku, nebo angažmá ruské armády v Sýrii, které podtrhlo změnu amerického způsobu angažmá na Blízkém východě, vypadalo to jako sice nepříjemný, ale v zásadě čitelný modus operandi Ruské federace.
Invaze na Ukrajinu v tomto překvapila mnohé, včetně autora těchto řádků. Dlouhodobý dopad na další politiku Ruska se teď nedá odhadnout. Jediné, co je jisté, že Putin nebude u moci pořád, takže ho vzdor přesvědčení Martina Vrby nelze brát za pádný důvod k existenci NATO.
Navíc je od klimatického redaktora opravdu zvláštní obhajovat NATO, když jsou militarismus a zbrojení jedním z významných producentů ekvivalentu CO2, konkrétně jsou zodpovědné asi za 24.8 milionu tun. Navíc další kolo zbrojení, které se roztáčí, bude ubírat prostředky na řešení naléhavých sociálních a klimatických problémů, nemluvě o pomoci uprchlíkům z Ukrajiny. Proto je s podivem volání části levice po evropské armádě. Její vybudování by znamenalo nové finanční prostředky a opět zvýšení CO2. Tímto směrem samozřejmě EU jde a sama se pouští do užší koordinace a vojenského výzkumu, viz schválení Evropského obranného fondu (ve skutečnosti fondu na financování zbrojního výzkumu a vývoje), který má pro léta 2021 – 2027 výši 7,9 miliard euro.
Větší zbrojení nás k bezpečnějšímu světu nepřiblíží. Naopak, cílem musí být jiná bezpečnostní architektura v Evropě a ve světě. S jedním z návrhů, jak by takové jednání mohlo vypadat, přišel bývalý velvyslanec USA v Rusku Michael McFaul, který zcela jistě není perfektní a až příliš staví na realistickém pojetí mezinárodních vztahů a teorii vyvažování, přesto jsou v něm obsaženy praktické kroky, které by mohly bezpečnost Evropy zvýšit. Jsou jimi vzájemná jednání o omezení zbraňových systému, vzájemné inspekční návštěvy na strategických základnách, pravidelné informování o vojenských cvičeních, stejně jako sdílení dat o odpalech raket, tak uzavření dalších smluv o omezení raket krátkého a středního doletu atd. Mezi dalšími kroky by mohlo konečně dojít na zákaz vlastnění jaderných zbraní, které by jednou pro vždy měly být světově postaveny mimo zákon. Alternativy tedy existují, jen mít odvahu o nich přemýšlet a vyslovit je nahlas.