ROMOVÉ Z UKRAJINY: Hlavně zůstat pohromadě

Author
Anna Demčuk
Date
July 1, 2022

Solidarita s Ukrajinou je v Česku velká. Doposud se oficiálně registrovalo 390 000 uprchlíků a uprchlic. Jsou ale tací, kteří jsou zanedbávání: ukrajinští Romové. Anna Demčuk sama pochází z Ukrajiny, už dlouho ale žije v Brně. Je součástí brněnské iniciativy Grand, která pomáhá těm, kteří se ve městě ocitli bezprizorní.

Je ráno. Stejně jako na začátku války je to nejtěžší část dne. Hned jak zazvoní budík, sápám se po mobilu a čtu nové zprávy: Kolik lidí dnes přijelo? Mají jídlo? Kdo dnes může zavést oběd? Mají kde spát? Kdo roztřídí a odveze lidem hygienické potřeby a věci pro děti? Potřebují léky, můžete to někdo zařídit? Silný pocit toho, že je zde opět volání o pomoc, naráží na realitu, ve které většina lidí, hlavně těch ve vysokých funkcích, dává od problému ruce pryč.

Ukrajinští Romové. Seskupují se tady na velkých nádražích. Jsou to ženy s dětmi, velké rodiny, přijeli jen tak, bez ničeho. Proč tu jsou? Co hledají? Utíkají před válečnými hrůzami, nebo jsou tady jen pro dávky? Tyto otázky si musel klást každý, kdo tyto lidi v posledních měsících potkal. Tyto otázky si kladu i já, hned ráno, zatímco si čistím zuby, beru do batohu bonbony pro děti a pár hraček a vyrážím na „Hlavák“ ve snaze těmto lidem alespoň trochu ulevit a dozvědět se o nich něco víc.

Neustále na útěku

Jsem součásti iniciativy Grand, která se skládá s lidí, jimž osud romských rodin z Ukrajiny není lhostejný. Jsme volné uskupení lidi, někteří nás jsou z nezisku, jiní sami za sebe, někdo vozí autem palety, aby ženy nemusely spát s dětmi na holé zemi. Město Brmo totiž postavilo tři stany, které nemají podlážky, takže v deštivých dnech a nocích dovnitř zatýká. Někdo vaří jídlo, někdo ho zase rozváží, další rozdávají. Já se se ženami hlavně bavím, jsem z Ukrajiny, tak se dorozumíváme rusky, což je jeden z jazyků, který jakž takž ovládají.

Válka je hrůza pro všechny. Nejvíc však pro ty nejzranitelnější. Moc nad svým osudem nemají už od narození, válka je vrhá jen do dalšího řetězce utrpení a často i zneužití.

Na přeskáčku mi jedna za druhou vyprávějí své příběhy: jsou z Berehova, dost z nich pochází přímo z osady, která existuje už sto let a lidi už se tam spíše usazují nastálo. Je to největší osada v západní Ukrajině, kde žije okolo 5 až 6 tisíc Romů. Osada, nebo tábor, jak ho nazývají místní, vznikl v Berehovu ve 30. letech minulého století, kdy velká část maďarských Romů utíkala před maďarskými nacisty do Československa. Proto většina berehovských Romů mluví maďarsky. Celkem dnes v Ukrajině žije okolo 50 tisíc Romů. V roce 2014 se historie opakovala a druhá největší ukrajinská enkláva Romů na Donbase musela utíkat před ruskými fašisty až do Kyjeva…

Válka je zmatek a hlad

V Berehovu žijí Romové po generace a jsou odkázáni víceméně pouze sami na sebe. Mnozí z nich nejsou vzdělaní a nemají doklady, takže získat práci je obtížné. Získat práci v tomto regionu je obtížné pro většinu Ukrajinců, proto je vidíme tady u nás – na stavbách, anebo ještě častěji v továrnách, u pásů a dalších neviditelných, ale manuálně náročných pracovních pozicích. Ti z Romů, kterým se podaří obstarat pas, jedou za výdělkem do zahraničí, nejčastěji do Maďarska, na Slovensko nebo sem. Jenže teď je v jejich zemi válka, a tak muži musejí zůstat doma a zemi bránit.

Pro mnohé z nich je to stále něco nepředstavitelného. Co když umřou? Kdo nakrmí rodinu? Mají strach a válčit vůbec nechtějí. Válka je něco, co doléhá na všechny, ať už jste ve válečné zóně, nebo ve své osadě na hranicích s Maďarskem. Válka znamená automaticky zdražení potravin, absenci práce a možnosti za prací odejít, válka je strach v očích dětí, které ji vidí v televizi, válka je zmatek a hlad. Válka jsou houkající sirény ve vašich mobilech, což zjišťuji, když jdu s panem Šandorem z Berehova do asistenčního centra pro uprchlíky. Čekáme ve frontě a on se snaží najít v mobilu fotku své rodiny, aby mi ukázal svoji mladší sestru, najednou začne jeho mobil houkat. Leknu se a on na to: „To nic není, jen letecký poplach v Berehovu…“

Válka je hrůza pro všechny. Nejvíc však pro ty nejzranitelnější. Moc nad svým osudem nemají už od narození, válka je vrhá jen do dalšího řetězce utrpení a často i zneužití. Negramotní a chudí lidi se ve válce zorientovat umí ještě méně než my ostatní. To hlavní, co cítí, je nutkání vydat se pryč do bezpečí, za lepším životem pro sebe a své děti.

Všechno je drahé

Jsme na plácku mezi „Hlavákem“ a „Maliňákem“, kde se romské rodiny zdržují. Povídám si s Irinou, svěřuje se mi, že žije v Berehovu v osadě, kde žijí i další rodiny, které přijely sem, ukazuje mi fotky z oslavy narozenin svého syna. Pokoj vypadá slavnostně: na stole dort a flaška koly, bílé záclony, útulný, ale víceméně prázdný pokoj. Přemýšlím, jestli má normální dveře nebo koberec, jak jsem viděla na fotkách z Berehova v některých domech. Irina má pět dětí, ukazuje mi další fotky: jak dcery jdou do školy nebo se chystají na ples.

„Nemám manžela, takže se musím postarat sama, a sůl už je za 80 hřiven,“ stěžuje si mi Irina, „všechno je tak drahé, práce není a já už nedostávám peníze na děti, co mám dělat?“ ptá se Irina jen tak, možná sama sebe, možná mě, možná Boha. Je mi jí líto. Chápu ji, přijela sem vlakem zdarma, aby dostala peníze, aby mohla svým dětem koupit bepanthen a šampon a oblečení a trochu soli, brambor a bonbonů. Povídám si s dalšími, Natalie mi vypráví, že má těhotnou dceru, která by potřebovala vitaminy, její miminko má nízkou hmotnost a mají obavy.

S blížící se desátou dopolední začne být na plácku strašné vedro. Slunce neúprosně pálí, děcka si běhají zchladit hlavy pod proud vody z cisterny, některé ženy se jdou schovat do stanů nebo do jediného stínu, který je u vchodu do jejich „nové osady“. Přicházejí další ženy, ptají se, jestli jim pomůžu vyplnit papír pro „banku“. Říkají tomu banka a já se v duchu směju, mluví o pracáku, kam se chodí pro dávky. Pro lidi, kteří neumí číst a psát a nikdy bankovní účet neměli, je těžké odlišit banku od úřadu. Vypadá to dost podobně: jsou tam čísla a je tam třeba doklad, vyplňují se tam papíry a vydávají se tam peníze.

Musíte zůstat pohromadě

Sedám si na slunci ke stolům, pod nimiž minulou noc spali lidi, kteří se nevešli do stanů, a začínám vyplňovat papíry jeden po druhém. Ženy mají vízum, jejich děti také, nemají však adresu, takže pravděpodobně další dávky nedostanou. Snažím se jim to vysvětlit, samy to chápou, ale bez peněz si ubytování nenajdou. Ptám se, jestli byly v humanitárním středisku ve Vyšních Lhotách, prý ano. Popisují to jako vězení, kam se ony i děti bály jít…

Když jste Romka, mnoho věcí vnímáte jinak. Především jakékoliv symboly represe, ke kterým patří například bílí muži, policajti, ostnaté dráty, ochranka a také zámky. Bojíte se toho, protože víte, že bílá společnost, do které nepatříte, se pomocí toho všeho „chrání“ i před vámi. Když vidíte bývalá kasárna, tak se fakt bojíte, že vás tam zavřou nadobro. Nemáte nejmenší důvod věřit mocným bílým lidem, protože moc dobře víte o pogromech, holocaustu a rasismu. Víte, že vás všude nesnáší a že by se vás nejraději zbavili. Víte, že jste „cikáni“ a bojíte se bydlet vedle bílých. Víte, že musíte zůstat pohromadě, v tom je vaše jediná síla. A tak raději zůstanete venku.

Ptám se žen, co vlastně mají v plánu, co by rády. Některé vůbec neví, vypadají zoufale. Mladší a energičtější říkají, že chtějí práci a bydlení, chtějí tu zůstat a přesvědčují mě, že jsou na práci zvyklé, dokonce i těhotné, jen v Ukrajině se platí strašně málo a také tam práce skoro není. Pan Šandor, který má druhý stupeň invalidity, se mě ptá, zda bych neměla práci na stavbě, pro chlapy, které zná, že by na ně mohl dohlížet, protože sám pracovat manuálně už nemůže, ale z předchozích zkušeností práci rozumí, takže by tak zajistil i práci pro sebe.

Střepy králova zrcadla

Na plácku už je poledne a je tam k nevydržení, sepisujeme seznam všeho, co lidi potřebují: kočárky, šaty, léky, jen to základní. A hodně oblečení pro miminka. Na plácku nejde prát, takže oblečení pro dítě se spotřebuje opravdu dost. Ptají se, zda přivezeme jídlo, a pak nám strašně děkují a prosí, ať už je tam nikdo nefotí, je jim trapně a cítí se nedůstojně, že je lidi vidí takto žít.

Konečně odcházím. Cítím bezmoc, smutek, zoufalství a zlost. Vím, že těch lidí je mnohem víc než pár žen s dětmi na plácku. Jsou jich tisíce a jsou jako střepy králova zrcadla, které se podle legendy po hádce synů rozbilo a jeho střepy se rozsypaly všude možně. A dokud se nespojí, budou prý stále ztracení. Válka na Ukrajině pouze postupně odhaluje problémy, před kterými vlády a mocní zavírají oči. Dá se to ještě nějak napravit? Můžou si Romové vrátit důstojnost a zachovat svobodu? Možná že by byl dobrý začátek, kdyby ji měli alespoň v našich očích?