Slavoj Žižek
Tradici zastírání imperiálních hříchů čím dál častěji nahrazuje motiv zločinu spáchaného pro vlast. Jde o součást strategií pravicových politiků včetně Trumpa či Putina. Interpretaci tohoto jevu přináší aktuální esej Slavoje Žižeka.
Obecně platí, že stát, který by rád zastával roli reprezentanta „civilizace“, udělá pro to, aby zakryl své hříchy a svou temnou stránku udržel pěkně ve stínu s cedulkou „přísně tajné“, první poslední. Mezi pravicovými lídry je ale k vidění také jiný a velmi nebezpečný trend — snaha s touhle „šarádou“ „srdnatě“ skoncovat a otevřeně se ke zločinům přihlásit.
Připomeňme si vtip o výzkumníkovi, který se poprvé setká s domorodým kmenem. „Jsou mezi vámi kanibalové?“ ptá se. „Ne,“ odpoví mu domorodci, „včera jsme snědli posledního.“ Aby bylo možné civilizovanou komunitu ustanovit právě konzumací posledního kanibala, musí tento poslední akt dostat nové jméno. Nejde totiž o nic jiného než o svého druhu týž hřích, který je však třeba vymazat z paměti.
A podobně i přechodu k modernímu právnímu řádu na americkém „divokém západě“ bylo dosaženo pomocí brutálních zločinů a následného vytvoření mýtů, které je měly zakrýt. Jak říká postava ve westernu Johna Forda „Muž, který zastřelil Liberty Valance“: „Když se legenda stane skutečností, nechte to tak.“ („When the legend becomes fact, print the legend“).
Jenže skutečnost vzešlá z legend není skutečností v pravém slova smyslu. Jde spíš o soubor dílčích artefaktů: o sdílené ideje, které formují základnu stávajícího společensko-politického uspořádání. Proto pokud by je dostatečný počet lidí odvrhnul, celý řád by se zhroutil.
A právě tyto sociální artefakty umožňují, aby výchozí společenské hříchy dlely někde na pozadí, odkud však nadále a nepozorovaně působí. A tak se moderní civilizace stále opírají o barbarství. Jen si vzpomeňme, nakolik naše společnost využívala svůj právní aparát k legalizaci mučení, jež nazývala „důraznými výslechovými metodami“.
Porušování vlastních pravidel
Dnes se ovšem objevuje nový politický postoj. Jak si všímá filozofka Alenka Zupančič ve své nové knize „Let Them Rot“ („Ať shnijí“), z níž zde výrazně čerpám, stále častěji můžeme pozorovat lídry, kteří jsou na zločiny hrdí, „jako by právě v tom vězela morálka či charakter a jako by šlo především o to ‚sebrat odvahu‘ či ‚mít koule‘ na to dělat věci otevřeně“.
Zupančič ovšem jedním dechem dodává: „Co se může jevit jako statečné překračování zákonů spočívající v odmítání ‚pokrytectví‘, jež tyto zákony nezřídka vyžadují, není ve skutečnosti nic jiného než přímá identifikace s obscénními oponenty státního uspořádání jako takového. Toto hrdinství se přitom nevztahuje k ničemu jinému. Jinými slovy, tito aktéři fakticky ‚překračují‘ pravidla, z nichž vycházejí. A právě proto se tito lídři nadále, přestože jsou reálně u moci, chovají, jako by vůči stávající moci stáli v opozici — rebelují proti ní a nazývají ji ‚deep state‘ a podobně.“
Je asi zřejmé, že uvedený popis evokuje Donalda Trumpa, který před pár týdny volal po ‚zrušení‘ americké ústavy. Původní hry se ovšem již notnou dobu rozpadají také v Rusku. Prezident Vladimir Putin celých deset měsíců trval na tom, že na Ukrajině žádná válka není, a běžní Rusové tak byli vystaveni riziku trestního stíhání, pokud by snad chtěli hovořit o něčem jiném. Dnes již Putin nicméně své vlastní pravidlo porušuje a přiznává, že Rusko ve válce je.
Podobně jeho kamarád Jevgenij Prigožin, který setrvale popíral, že by měl cokoli společného s žoldáckou Wagnerovou skupinou. Poté však pro jistotu rovnou přiznal, že skupinu založil, že zasahoval do amerických voleb a že tak hodlá činit i nadále.
Hrdinní patrioti
Pro politické figury, jako je Trump nebo Putin, je zkrátka statečnost redefinována jako ochota porušovat státní zákony, pokud je to v zájmu státu — tedy v zájmu jich. Tímto postojem přitom vlastně říkají, že civilizace přežije, pouze najdou-li se hrdinní patrioté, kteří odvedou špinavou práci. Není to nic jiného než pravicový výklad „hrdinství“: je snadné jednat ve prospěch své země statečně a zároveň pro ni neobětovat život, jen skutečně odvážný člověk se však dokáže odhodlat k tomu opravdu šlechetnému — páchat pro svou zemi zločiny.
A tak architekt holokaustu Heinrich Himmler v roce 1943 hovořil o „slavné kapitole naší historie, která v minulosti nemá obdoby a která se už ani nikdy nezopakuje“. Reagoval tím přitom na otázku, co s židovskými ženami a dětmi. „Rozhodl jsem se najít zcela čisté řešení,“ řekl Himmler shromáždění důstojníků SS. „Neopovažuji se hodným osobovat si právo na to, abych vyhladil jen muže… a dopustil, aby tu našim synům a vnoučatům vyrostli mstitelé, kteří nyní nesou tvář dítěte. Bylo proto třeba přijmout obtížné rozhodnutí, aby z povrchu zemského zmizeli i tito lidé.“
V dnešním Rusku se však myšlenka, že zvěrstva se „už nikdy nezopakují“, rychle dostává z módy. Než aby se výše zmíněné „pojídání kanibalů“ vytěsňovalo, stávají se podobné činy součástí normy. V polovině prosince tak ruská Duma přijala zákon, podle něhož jakákoli zvěrstva spáchaná v Doněcku, Luhansku, Záporoží a Chersonu před anexí těchto regionů Ruskem „nebudou považována za zločiny“, budou-li naplňovat charakter činů provedených „v zájmu Ruské Federace“.
Jak se něco takového bude posuzovat v praxi, není úplně jasné, můžeme ale bezpečně předpokládat, že mučení, znásilňování, vraždy, rabování i vandalismus páchané ruskými silami budou jednoduše prominuty, a možná dokonce i oslavovány. Trochu to připomíná paradox Sofoklovy Antigony, kde je riskantnější respektovat morálku než podílet se na zločinu.
„Ruská kultura,“ všímá si historik Timothy Garton Ash, se stala „vedlejší obětí Putinova sebepožírajícího kanibalismu“. A v kontextu toho „je plně legitimní ptát se, zda není Vladimir Putin vlastně agentem amerického imperialismu. Protože žádný Američan nikdy nenapáchal ani z poloviny tolik škod na tom, co Putin nazývá ‚ruským světem‘, jako ruský lídr sám“. Kazašský novinář Arman Shuraev nedávno nabídl podobnou analýzu, když kritizoval šikanu ze strany ruského velvyslance: „Jediné, čeho jste svým stupidním jednáním dosáhli, je rusofobie… Jste idioti. Jste kanibalové, co pojídají sami sebe.“
Lekce Assange
Je přitom paradoxní, že ruská praxe falešné upřímnosti činí mystifikační strategie státní moci ještě nebezpečnějšími, protože nahlodávají naši morální citlivost. Ukazuje se tak, proč potřebujeme postavy, jako je zakladatel WikiLeaks Julian Assange, víc než kdy dřív.
Assange je totiž naše Antigona. Už roky je držen v nemrtvém, izolovaném stavu, v očekávání vyhoštění do Spojených států za to, že sloužil jako špión ve službách lidu, když odhalil byť jen nepatrnou výseč temné a vpravdě bizarní tváře americké politiky.
A přestože se Assange dopustil některých velmi problematických činů, mým přáním do nového roku je, aby prezident Biden ukázal skutečnou statečnost a Assange těchto obvinění definitivně zprostil.