Antonín Hořčica
Text z ruského levicového časopisu Posle, který se snaží reagovat na to jak imperialistická válka na Ukrajině ovlivňuje situaci v Rusku, od autora Konstantina Tarasova představuje určitou historickou paralelu, které stojí za zamyšlení.
Jak ovlivnila první světová válka ruskou revoluci? Proč vlastenecké nadšení rychle vystřídalo rozčarování? Nebo nadšení vůbec existovalo? Historik Konstantin Tarasov vysvětluje, jak se s vývojem událostí měnil postoj ruské společnosti k válce.
Zde ukázka začátku a konce článku:
"Ať žije válka". V polovině července 1914 zaplnily ulice velkých měst ruského impéria davy lidí, kteří volali "Pryč s Rakouskem a Německem!", "Ať žije Srbsko!", "Ať žije Rusko!" a dokonce "Ať žije válka!". Lidé pronášeli projevy na každém rohu, zpívali "Bože, chraň cara!" a klečeli před chrámy a pomníky carů a generálů. Takové vzrušení bylo možné pozorovat nejen v Rusku během červencové krize, která předcházela vypuknutí první světové války. Ve snaze pochopit příčiny tohoto dlouhého a složitého konfliktu poukazovali na tento mimořádný jev autoři prvních vědeckých a publicistických prací. Neuvěřitelné vlastenecké nadšení a sjednocení politických sil tváří v tvář vnějšímu nepříteli nazývali "duchem roku 1914". V žádné zemi však tento sentiment netrval tak dlouho jako boje. Rozplynul se jako mlha. Několik let musely státy vyvažovat poptávku po nových lidech na bojištích s hrozbou sociálního výbuchu. Proč k tomu došlo a jak se tento proces vyvíjel v Rusku?
Při odpovědi na tuto otázku je třeba se zdržet širokých generalizací týkajících se těchto vlasteneckých pochodů, zejména jak o nich informoval tisk. Nedávné studie, včetně těch, které vycházejí z ruských archivů, ukázaly, že to nebyla jen vlastenecká euforie, co hnalo lidi, aby se připojili k nadšeným davům. Jejich pocity byly smíšené a zahrnovaly úzkost, paniku a depresi. Poté, co se občané dozvěděli děsivé zprávy, vyšli do ulic a obávali se o své životy a o blaho svých blízkých, zejména těch, kteří měli jít do války. Částečně vykřikovali "hurá" nebo zpívali náboženské písně, aby se vyrovnali s dezorientací a zmírnili svůj strach.
Brestlitevská smlouva byla uzavřena v březnu 1918 v nejhorších vojenských podmínkách neúspěšné fronty, kdy přímo hrozilo, že se Němci zmocní hlavního města. Tuto smlouvu, která znamenala územní i finanční ztráty, uznali za hanebnou a ponižující nejen odpůrci sovětské moci, ale i bolševičtí spojenci a strana sama. Její uzavření zvýšilo neshody mezi lidmi a prohloubilo vnitřní konflikt, který přerostl v plnohodnotnou občanskou válku.
Žádná z politických sil (carské úřady, umírněná socialistická vláda, sověti) nedokázala dosáhnout takového stupně společenské mobilizace, který by byl nezbytný pro pokračování vojenských akcí na frontě. Pro obyvatele země obecně byla válka vnější událostí, která narušila jejich obvyklý režim. Proto se v touze lidí ohradit se vůči ní zrodily různé formy vyhýbání. Postoj ruského obyvatelstva k válce a míru se samozřejmě měnil a výrazně se projevoval pouze v krizových obdobích. V tuto chvíli, o více než sto let později, nelze s jistotou říci, které nálady převládaly. Bez ohledu na představy lidí o zahraničních záležitostech převládala starost o rodinu a domov. Vnější nebezpečí se pro většinu Rusů nestalo existenční hrozbou. Útrapy vleklého konfliktu se však staly samozřejmou otázkou přežití, a to jak na frontě pod kulkami, tak na domácí frontě na pokraji hladu. Stát nedokázal plnit ochranářské funkce nezbytné pro reprodukci moci v tradičních společnostech. V důsledku toho lidé převzali odpovědnost za ochranu svých blízkých a byli připraveni za ni bojovat. A právě tomu se říká revoluce.