Političtí představitelé od Putina přes Si Ťin-pchinga až po Trumpa mají jedno společné. Všichni si chtějí udržet moc a vládnout svévolně. V minulosti odpor proti tomuto nebezpečí sjednocoval levici. Dnes se však solidarizují mocní.
Na konci Fincherova filmu Klub rváčů z roku 1999 zlikviduje filmový vypravěč, kterého hraje Edward Norton, své alter ego Tylera Durdena, představovaného Bradem Pittem. Sleduje přitom, jak jdou okolní výškové budovy, které vyhodil do vzduchu, k zemi. Jeho touha stejně jako touha jeho alter ega zničit moderní civilizaci se naplnila.
V čínské verzi, která vyšla na začátku letošního roku, byl však závěr filmu nahrazen anglicky psanými titulky, které vysvětlují: „Policie rychle odhalila celý plán a zatkla všechny zločince. Úspěšně zabránila výbuchu bomby. Tyler se po soudním procesu podrobil léčbě na psychiatrické klinice. Z léčebny byl propuštěn v roce 2012.“
Proč čínské úřady změnily závěr filmu, navzdory tomu, že je vůči západní liberální společnosti velmi kritický, čímž devalvovaly jeho politicky kritické vyznění v prostý projev šílenství? Důvod je nasnadě: pro čínské představitele je důležitější zajišťování vlastní moci než prosazování konkrétního ideologického programu.
Vzpomeňme si, jak v polovině října 2019 zahájila čínská média propagandistickou kampaň, v níž tvrdila, že podle CNN jsou „demonstrace v Evropě a Jižní Americe přímým důsledkem tolerance hongkongských nepokojů ze strany Západu.“ Protestující v Chile a Španělsku si údajně vzali příklad právě z Hongkongu.
Jak už tomu často bývá, Komunistická strana Číny tak nenápadně podporovala pocit solidarity mezi všemi, kteří drží moc a čelí vzbouřenému a nespokojenému obyvatelstvu. Z čínského prohlášení se zdá, že západní a čínští představitelé mají nakonec stejný základní zájem, jenž přesahuje ideologické a geopolitické napětí — zájem udržet občany v politické nečinnosti.
Zamysleme se nyní nad nedávným vývojem ve Spojených státech. 18. června prohlásili republikáni v Texasu, že americký prezident Joe Biden „nebyl zvolen legitimně,“ a připojili se tak k podobným prohlášením republikánů v celé zemi. Odmítnutí Bidenovy legitimity z jejich strany se rovná odmítnutí amerického demokratického systému. Republikáni stále více prosazují hrubou moc namísto vlády založené na dohodě.
Spojenectví bez ideologie
Když navíc připočteme rostoucí únavu americké veřejnosti z války na Ukrajině, vyvstává před námi temná perspektiva: Co když v roce 2024 vyhraje prezidentské volby Bidenův předchůdce Donald Trump? Kromě potlačování disentu a politické opozice by také mohl uzavřít pakt s Ruskem a opustit Ukrajince týmž způsobem jako syrské Kurdy. Ostatně Trump se nikdy neváhal solidarizovat se světovými autokraty.
Během povstání na ukrajinském Majdanu v roce 2014 unikla nahrávka telefonického hovoru, na níž je zachycena vysoká úřednice amerického ministerstva zahraničí Victoria Nulandová, jak říká americkému velvyslanci na Ukrajině: „Se*u na EU.“ Od té doby ruský prezident Vladimir Putin uskutečňuje přesně tento cíl: podporuje brexit, katalánský separatismus a krajně pravicové představitele, jako jsou Marine Le Penová ve Francii a Matteo Salvini v Itálii.
Antievropská osa, která spojuje Putina s určitými společenskými proudy v USA, je jedním z nejnebezpečnějších prvků současné politiky. Pokud se africké, asijské a latinskoamerické vlády budou řídit svými starými protievropskými instinkty a budou se přiklánět k Rusku, vstoupíme do nového a velmi smutného světa, v němž budou vládnoucí navzájem zcela solidární. Co by se pak v tomto světě stalo s marginalizovanými a utlačovanými oběťmi bezohledné moci, které tradičně hájí levice?
Reprodukce lží
Je smutné, že někteří západní levičáci, jako například filmový režisér Oliver Stone, dlouho opakovali tvrzení Kremlu, že Majdan byl Američany zinscenovaný puč proti demokraticky zvolené vládě. To je očividně nepravdivé. Protesty, které začaly 21. listopadu 2013 na kyjevském Náměstí Nezávislosti, byly sice chaotické, účastnily se jich různé politické proudy a objevovalo se i zahraniční vměšování; není však pochyb o tom, že byly autentickou občanskou vzpourou.
Během protestů se Majdan proměnil v obrovský protestní tábor, který obsadily tisíce demonstrantů. Chránily jej provizorní barikády, za nimiž se nacházely kuchyně, stanoviště první pomoci, zázemí pro vysílání a také pódia pro projevy, přednášky a debaty. Od nacistického puče to bylo asi to nejvzdálenější, co si vůbec lze představit.
Události na Majdanu se skutečně vyrovnaly arabskému jaru a podobným povstáním v Hongkongu, Istanbulu a Bělorusku. I když byly běloruské protesty z let 2020—2021 brutálně potlačeny, jejich demonstrantům lze vytknout snad jen to, že byli ve svém proevropském postoji příliš naivní; ignorovali totiž rozpory a antagonismy, které dnes protínají celou Evropu.
A naopak: útok na americký Kapitol 6. ledna 2021 rozhodně nebyl „americkým Majdanem“. Stále více důkazů svědčí o tom, že byl do značné míry zorganizován předem a že Trump — nejmocnější muž v zemi — více či méně věděl, co se toho dne chystá. Přesto bezprostředně po povstání, ještě než byly známy všechny podrobnosti, vyjadřovali někteří z mých levicových přátel pocity rozčarování. „Do čela se dostávají nesprávní lidé,“ bědovali. „Měli jsme tam být my!“
Putinovi obhájci
Stojí za to se vrátit k tomu, co letos 21. února řekl Putin. Nejprve prohlásil, že Ukrajinu stvořil Lenin. Pak poznamenal, že „vděční potomci“ bolševiků na Ukrajině „…svrhli Leninovy pomníky. Říkají tomu dekomunizace. Chcete dekomunizaci? Dobrá, souhlasíme. Ale neměli byste se zastavit na půli cesty. Jsme připraveni vám ukázat, co pro Ukrajinu znamená skutečná dekomunizace.“ Těmito slovy Putin zahájil svou „speciální vojenskou operaci“.
Jeho logika je jednoduchá: protože Ukrajina byla údajně komunistickým výtvorem, skutečná dekomunizace vyžaduje, aby také Ukrajina byla zlikvidována. „Dekomunizace“ však také asociuje záměr, jehož cílem je vymazat poslední stopy sociálního státu — ústředního pilíře dědictví levice. Proto musíme všechny západní „levičáky“, kteří se objevili jako apologeti Putina, upřímně litovat. Jsou jako „antiimperialističtí“ pacifisté, kteří v roce 1940 tvrdili, že nacistickému bleskovému útoku valícímu se Evropou by se nemělo odporovat.
Ruští a čínští vrcholní představitelé už léta panikaří, kdykoli v jejich sféře vlivu vypukne lidové povstání. Zpravidla takové události interpretují jako spiknutí — označují je termínem „barevné revoluce“, které mají být vyprovokované Západem. Čínský režim je nyní alespoň natolik upřímný, aby přiznal, že na celém světě panuje hluboká nespokojenost. Jeho odpovědí je ale vyvolávání sdíleného pocitu nejistoty u lidí v mocenských pozicích.
Odpovědí současné levice by měl být opak: pěstování solidarity s těmi, kdo se brání agresivní a svévolné moci, ať už je to na Ukrajině nebo kdekoli jinde. Nedojde-li k tomu, film skončí podle scénáře, který už známe.