Válka na Ukrajině a postoj zemí globálního Jihu

Ukrajinský socialista, historik a novinář žijící v Kyjevě vede polemiku s přetrvávajícím přístupem částí západní levice, která tvrdí, že vůči ruské agresi proti Ukrajině je správné držet se neutrality.

Deník Guardian publikoval 10. března text Davida Adlera, koordinátora Progresivní internacionály, nazvaný Západ versus Rusko: proč si globální Jih drží neutralitu. Autor se v principu pokouší obhájit tezi části západní levice, která odmítá podpořit odpor ukrajinského lidu proti Putinově agresi a namísto toho se omezuje na povšechné výzvy k míru a „diplomatickému řešení“.

Rozhodl jsem se na něj odpovědět, a to z více důvodů. Za prvé, jeho základní argument se může jevit mnoha lidem na levici jako přesvědčivý, ač osobně jej odmítám. Za druhé naše platforma Commons Journal je posud součástí Progresivní internacionály (pozn. editora: Commons Journal mezitím 21. dubna oznámil, že se z Progresivní internacionály rozhodl vystoupit). A za třetí autor explicitně odkazuje na můj Dopis západní levici z napadeného Kyjeva a jeho text je tedy i odpovědí mně. Zde je můj pokus pokračovat v debatě.

Mezinárodní právo

Adlerův článek začíná odkazem na mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN k ruské agresi proti Ukrajině. Upřímně řečeno, to je překvapení, protože ve srovnání s bezzubým prohlášením Progresivní internacionály je rezoluce OSN hotovým výronem radikalismu. David Adler bohužel nevysvětluje, proč vedení Progresivní internacionály nedokázalo učinit to, co svedlo 141 zemí na Valném shromáždění OSN — tedy podpořit požadavek, aby Rusko „okamžitě, úplně a bezpodmínečně stáhlo své ozbrojené síly z Ukrajiny“.

Namísto toho Adler poukazuje na to, že země globálního Jihu nezavedly proti Rusku sankce. A zdůrazňuje, že tím pádem na Rusko reálný tlak vyvíjí pouze „Západ“ a jeho východoasijští spojenci.

„Skutečný předěl tak neleží mezi levicí a pravicí, ani mezi Východem a Západem,“ píše Adler, „nýbrž mezi Severem a Jihem, mezi zeměmi, jež pokládáme za rozvinuté, a těmi, jež označujeme za rozvojové.“ Stručně řečeno, poukazem na zdrženlivost zemí globálního Jihu při uvalování sankcí, se Adler pokouší vyvázat z vlastní odpovědnosti za svůj pštrosí přístup.

Nemám ani v nejmenším v úmyslu zlehčovat propast mezi globálním Jihem a Západem. Právě naopak, jako obyvatel jedné z nejchudších východoevropských zemí, mám pochopení pro zdrženlivost chudých zemí, jež nechtějí zavádět sankce, jež by i pro ně znamenaly těžké hospodářské ztráty. Nota bene, víme-li, že právě globální Jih, a nikoli Západ, ponese nejtěžší důsledky potravinové krize, jež také bude důsledkem ruské invaze na Ukrajinu.

Ale úplně jinak se stavím k neochotě bohatých zemí zavádět sankce, protože by to i pro ně znamenalo náklady. Západní vlády v daném ohledu nemají žádnou omluvu. A ovšem ani západní levici nemůže postoj globálního Jihu sloužit jako záminka, jak zůstat stát v konfliktu na Ukrajině stranou.

Dobře přitom vím, že neochota podílet se na konfliktu má u zemí, jež byly obětmi západního imperialismu, i jiné nežli ekonomické příčiny. A vím, že i ty má Adler na mysli. Cituje Pierra Saného, prezidenta Institutu Imagine Africa a bývalého generálního tajemníka Amnesty International. „Neutralita neznamená lhostejnost,“ říká Sané, „Neutralita znamená soustavné volání po respektu k mezinárodnímu právu.“

Saného postoj je jednoznačný. Postoj Progresivní internacionály nikoli. A tak se musím znovu ptát, proč její prohlášení nepožadovalo dodržování mezinárodního práva a — konsekventně — nevyžadovalo, aby Rusko okamžitě stáhlo své jednotky z Ukrajiny?

Jak poznamenal palestinský politický analytik Marwan Bishara, neochota mnoha zemí zaujmout v konfliktu jasnou pozici má mnohem více co do činění se Spojenými státy nežli s Ukrajinou. I to lze pochopit. Ale už sám požadavek na dodržování mezinárodního práva nyní přece znamená imperativ podpořit zápas ukrajinského lidu za svobodu a nezávislost, přinejmenším formou prohlášení. Ale Progresivní internacionála se nezmohla ani na to.

Historické paralely

David Adler vede paralelu mezi zdrženlivostí zemí globálního Jihu aktivně se zapojit do současného konfliktu a mezi Hnutím nezúčastněných zemí během studené války. Jenomže přitom principiální rozdíl mezi současným konfliktem a studenou válkou ignoruje.

Západ se možná od konce studené války politicky příliš nezměnil, ale druhá strana konfliktu, Rusko, prodělala změny dramatické. Ať už se nám to líbí nebo ne, dnešní Rusko má mnohem více společného s Třetí říší než se Sovětským svazem. Putinův režim sice nepokládám za fašistický, ale v dané situaci je opravdu obtížné přehlédnout paralely.

V obou případech máme co do činění s impériem, jež prohrálo globální konfrontaci, s nímž jeho protivník po svém vítězství zacházel arogantně a v němž zapustily kořeny revanšistické sentimenty. Jedná se o společnost, jež se nesmířila s teritoriálními ztrátami a podporuje užití brutální síly k jejích opětovnému nabytí.

Sovětský svaz, navzdory svému autoritářství, deportacím, masakrům a dalším zločinům, světu nabízel určitou progresivní vizi. Putinův režim hlásá pouze konzervatismus, agresivní nacionalismus a rozdělení světa na sféry vlivu mezi „velmoce“. Z uvedených důvodů je — navzdory všemožným rozdílům — Třetí říše skutečně nejvhodnější analogií Putinově Rusku.

Zdrženlivost zemí globálního Jihu v podpoře západního tlaku na Rusko má také paralelu ve zdrženlivosti hnutí proti kolonialismu při podpoře svých metropolitních zemí proti mocnostem Osy. Dnes se to začasté přechází mlčením, ale africké a asijské kolonie měly velmi smíšené postoje k účasti v II. světové válce.

Čandra Bós, jeden z předáků Indického národního kongresu, dokonce spolupracoval s Němci a Japonci a podílel se na zformování Indické dobrovolnické legie SS. A to nebyl zdaleka ojedinělý případ.

Jak píše historik David Motadel: „V době vrcholící II. světové války do Německa mířily ze severní Afriky, z Blízkého Východu a ze střední a jižní Asie spousty antikoloniálních revolucionářů, kteří proměnili válečný Berlín v ohnisko anti-imperiálního revolučního aktivismu. V rámci válečné logiky německé úřady věnovaly stupňované úsilí mobilizaci anti-imperiálních hnutí, obracely se přitom na poddané britského i francouzského impéria a také k národnostním menšinám v Sovětském svazu.“

Nezmiňuji se o tom proto, abych nad lidmi, kteří se účastnili uvedených antikoloniálních hnutí, vynášel soudy. Pokud jde o Třetí říši, samozřejmě není o čem debatovat, ale antikoloniální hnutí, která se s ní — anebo s Japonskem — rozhodla spolupracovat, zasluhují více porozumění. A to zejména ze strany občanů západních zemí, kteří nikdy nebyli vystaveni tak strašné volbě jako příslušníci kolonizovaných národů během II. světové války.

Lidé hájící holou svobodu si musí volit spojence nikoli za okolností, jež si sami vybrali, nýbrž v podmínkách, jež jsou dané. Připomenutí uvedené epizody tu ovšem slouží především jako vysvětlení, proč ani dnešní ani osmdesát let stará pozice zemí globálního Jihu není v diskusi o ruské agresi proti Ukrajině relevantním argumentem.

Dosti však historických digresí. Současné Rusko naštěstí není Třetí říší a nebude s to vést rozsáhlou válku po příliš dlouhou dobu. Nesmíme dovolit, aby válka přerostla v III. světovou válku, a proto se mezinárodní levice musí stavět na odpor proti přímému válečnému zapojení dalších států.

Ale socialisté musí také nevyhýbavě odsoudit agresora a podporovat veškerý politický i ekonomický tlak na něj. Stejně tak mezinárodní levice nesmí v Ukrajincích spatřovat pouze oběti — my sami přece máme své představy o tom, jak by naše země měla vypadat a jsme ochotni za ně bojovat. A v našem zápase potřebujeme mezinárodní pomoc.

Podpořte požadavky, aby Ukrajina dostala vojenská letadla a systémy protivzdušné obrany. A pokud už je vám zatěžko vyvíjet na vaše vlády tlak v této věci, přinejmenším požadujte, aby západní země odepsaly ukrajinské dluhy a zavedly ještě tvrdší sankce, zejména proti oligarchům.

Globální Jih

Nyní se konečně podívejme na situaci zemí globálního Jihu. Od počátku války můžeme číst překvapené reakce Syřanů, kteří se ptají, proč svět nereagoval s podobným pobouřením, když ruská letadla bombardovala jejich domovy, a proč se syrským uprchlíkům nedostalo totožné pohostinnosti.

Je zjevné, že jednou z příčin je fakt, že Ukrajinci jsou „bělejší“. Naplňuje mne hlubokou lítostí, že se Syřany se zacházelo jinak. Ale současně mám za to, že nynější situaci lze vzít jako příležitost pro celý svět.

Jeden z rysů Hitlerovy politiky spočíval v tom, že přenesl evropské koloniální praktiky, vytvořené pro podrobené „nebílé“ obyvatelstvo, do Evropy. Pomohlo to k diskreditaci koloniální politiky jako takové, a porážka Německa přispěla ke kolapsu koloniálních impérií.

Cosi podobného se může stát i nyní. Putin se rozhodl zopakovat to, co Spojené státy provedly v Iráku, ale neuvážil, že reakce světa na agresi autoritářského impéria vůči demokratičtější východoevropské republice bude o tolik odlišná. Je v tom obsažena příležitost skoncovat s podobnou praxí jednou provždy, a to nejen pokud jde o Rusko.

Rozumím zdrženlivosti zemí globálního Jihu v podpoře bývalých kolonizátorů v jejich boji s jiným imperialismem. A na lehkou váhu neberu ani varování, že posílení Spojených států by mohlo mít pro mnohé země globálního Jihu nepříznivý vliv. Ale uvědomme si, s jakou ostudou vloni opouštěly americké jednotky Afghánistán — nepochybně je to muselo odradit od dalších pokusů uplatňovat agresivní zahraniční politiku.

A současně je třeba vzít v potaz, jak nyní vidíme, že jiní imperiální predátoři mohou ze současné situace profitovat. Rusko bombardovalo Sýrii, podřídilo si vlády ve Středoafrické republice a v Mali, nemluvě o jeho imperiální dominanci v Kazachstánu a dalších středoasijských zemích.

Pokud by Rusko zvítězilo v Ukrajině, bude se znovu plést i do záležitostí zemí globálního Jihu. Naopak jeho porážka poslouží jako varování nejen pro Rusko, ale i pro další světové či regionální velmoci, jež by mohly vykazovat podobné choutky. A čím dříve současná válka skončí, tím menší její záporné dopady budou, a to i co se potravinové krize týče.

Nemá tím být řečeno, že vítězství Ukrajiny by bylo bez záporných důsledků. Jakkoli si z celého svého srdce přeji vidět Rusko poražené, a to co nejdříve, uvědomuju si, že jeho oslabení nejspíše povede k obnově války Ázerbájdžánu o Náhorní Karabach. V Arménii žijí mí přátelé, a jakkoli se jim nelíbí závislost jejich země na Rusku o nic méně, nežli se mně nelíbí závislost Ukrajiny na zemích Západu, v obou případech nám naše závislosti skýtají alespoň dílčí bezpečnost.

A při vědomí situace, v níž se Arménie nachází, nijak mnoho od ní ani nečekám. Naopak jsem vděčný už jen za to, že ve Valném shromáždění OSN se Arménie zdržela, že nehlasovala proti rezoluci odsuzující Rusko.

Ale udržování takového systému mezinárodní bezpečnosti není řešením. Potřebujeme rozvinout a posílit celosvětový systém mezinárodní bezpečnosti. Konkrétně v Náhorním Karabachu by situaci mohlo vyřešit, kdyby ruští „mírotvorci“ byli nahrazeni mírovými jednotkami OSN.

Věřím, že pomoc Ukrajině může prošlapat cestu ku pomoci zemím globálního Jihu. Například prominutí ukrajinského dluhu by se mohlo stát precedentem, který by se pak snad mohl uplatnit i vůči potřebným chudým zemím.

Jsou to těžké časy. Ale jen jedna věc je horší, nežli sama krize — promarnit šance, jež v sobě vždycky obnáší. Ukrajina se musí stát ruským Vietnamem, ale k tomu potřebujeme mezinárodní pomoc — stejnou, jaké se Vietnamu dostalo v době americké agrese. Vždyť zprvu jsme neměli ani dostatek kalašnikovů.

Prosím pomozte nám. Pokud nemůžete uvalit či stupňovat sankce, najděte si jiný způsob. A až se podaří Rusko porazit, musíme společně pracovat pro demokratizaci mezinárodního uspořádání.